Druhá šance

No jak mám vlastně začít. Táta od nás utekl, šel za mladší bezdětnou ženou a pak se odstěhovali na druhou stranu planety.
Moje maminka z toho zešílela a pár let na to spáchala sebevraždu. Nesnesla ten posměch kamarádek, že si nedokáže udržet chlapa a navíc měla zlomené srdce. Táta byl jediný, koho milovala byly spolu už od střední.
A já? No a se teď starám o svého mladšího brášku, chodím do školy a pak ještě do práce. Nemám totiž žádné jiné příbuzné, co by mi mohli pomoci a tak se o vše musím starat sám.
Už nemám ani kamarády, protože ostatní v mém věku chodí do klubů, po škole se scházejí a tráví volný čas spolu. Já běžím po škole pro bráchu do školky a pak rychle is ním do práce. A když přijdou večer domů, uvařím nějak večeři malého dám spát a udělám úkoly. Pak padnou do postele vyčerpáním. Jediná výjimka je o víkendu, kdy ráno vstaneme a jsme celý den v práci. A přítel ten mě nechal ještě před pohřbem mami. Vraj si nechce kazit den fňukáním.
Nechápal jsem proč zrovna já musím mít v životě takovou smůlu, a jestli by nebylo lepší, kdybych taky odešel, ale pak se podívám na bráchu, na tu jeho krásnou a nevinnou tvář a řeknu si, že ho tu nemůžu nechat samotného. Kdo ví, kde by ten chudák skončil.
Zrovna ten den, kdy bylo v práci nejvíc práce, dostal Simon velké hořečky. Snažil jsem se je celou noc srazit, ale vůbec to nešlo. Tak jsme museli ráno vyrazit na pohotovost. Byl tam zrovna mladý pohledný doktor, určitě byl o pár let starší než já. Zašli jsme k němu do ordinace a sestra přinesla zdravotnou dokumentaci.
"Tady Simon... Má hořečky a já je nemůžu nějak srazit," řekl jsem.
"Ano, já se na to podívám," řekl doktor a udělal Simonovi prohlídku.
"Nevidím nic vážného, dva tři dny klid na lůžku a bude v pořádku," řekl doktor.
"Kurva" zasyčel jsem hlasitěji než jsem chtěl.
"Prosím?" koukal na mě doktor s údivem v obličeji.
"Omlouvám se. Jen... Musím do práce a bráchu nemá kdo hlídat," řekl jsem s povzdechem.
"Vy nemáte rodiče?" zeptal se doktor.
"Ne nemáme, bráchu vychovávám sám" řekl jsem. doktor se na mě obdivně podíval.
"Chápou vás, ale Simon potřebujete klid. Když to půjde někoho vám seženu na pomoc," řekl a usmál se.
"Děkuji vám doktore" řekl jsem sebral věci a bráchu a odešli jsme. V lékárně jsme koupili léky a šli domů.
Když jsme přišli poslal jsem Simona abys šel lehnout a já mezitím zavolal do práce že teď nepřijdou, ale šéf nebyl nadšen ale chápal to. Pak jsem šel vařit polévku. Máma vždy říkala, že polevka je na nachlazení. A najednou slyším zvonek tak jdu otevřít.
"Doktore Dane, dobrý den" stal jsem tam a překvapivě koukal.
"Dobrý den Eliote. Bohužel jsem nikoho nesehnal tak jsem přišel osobně," řekl. Měl na sobě džíny a bílou košili, na hlavě sluneční brýle. Vypadal tak báječně.
"Pojďte dál" pozval jsem ho dovnitř.
"Tu to krásně voní, co vaříte dobrého?" zeptal se mě.
"Polévku, pořádně silný vývar se zeleninou. Dáte si potom taky?" Zeptal jsem se a koukal na Dana, který položil 2 velké tašky na stůl.
"Určitě rád ochutnám. A tady máte nákup. Nevěděl jsem co máte rádi tak jsem koupil od každého něco," řekl a ukázal na tašky.
Ty byly naplněny až po okraj. Byla tam zelenina, ovoce, maso sýry prostě všechno.
"Děkuji, koli vám dlužím?" zeptal jsem se a sahal pro peněženku s myšlenkou že určitě nemám u sebe dost peněz.
"Nechci od vás peníze. Rád vám pomůžu. Neznám nikoho, kdo by byl tak odolný a ochotný dělat to co vy," řekl. Když se podíval do očí. Měl jsem zvláštní pocit, ale ne že by byl špatný prostě takový…..zvláštně krásný.
"Ale to nemůžeme přijmout," začal jsem namítat.
"Vy nejste zvyklí přijmout pomoc, že Eliote?" koukal na mě lehce naštvaným vyrázem ale pak se usmál.
"Popravdě.... ne. Nikdo mi totiž nikdy pomoc nenabízí. Všichni ve mě vidí chudáka ale nikdo mi pomoc nechce a ne že nemůže" řekl jsem a povzdechl jsem si.
"Tak já vám pomoc nabízím. A mimochodem nejsem v práci tak co kdybychom si mimo ordinaci tykali," navrhl.
"Dobře tak ahoj já jsem Eliot," usmál jsem se a podal mu ruku.
"Těší mě já jsem Dan" usmál se.
Najednou se objevil Simon. Koukal na nás rozespaly.
"Mám žízeň Eliote. Uděláš mi prosím čaj? Dobrý den pane doktore," řekl a sedl ke stolu. Všimnul si, že je v tašce pomelo a najednou se mu rozzářily oči.
"Udělám ti čaj, už jdu na to. Dáte..... dáš si taky Dane?" zeptal jsem se ho.
"Ahoj marode" pozdravil Simona.
"Ano dám si čaj" odpověděl mi.
"Tu je pomelo mohou si ho dát?" zeptal se Simon.
Než jsem stihl cokoliv říct Dan odpovídal za mě.
"Ale jistě, děj si, chceš ho oloupat, než ti brácha uvaří čaj?" zeptal se ho.
"Ano... Ano pane doktore" vyděl jsem v ní takovou radost.
"Prosím říkej mi Daně, aspoň tady doma," řekl Dan a usmál se na Simona.
"Tak, Simone teď mi řekni, kde máte nože a talíře a já ti to připravím," dodal ještě.
Simon vzal Dana za ruku a ukázal mu, kde co máme. nim.
Simon se usmíval co bylo to nejlepší co jsem za poslední dobu viděl. Chvilku jsme si povídali a pak si všichni dali polévku a Simon si šel zase lehnout.
„Děkuji za dnešek“ řekl jsem Danovi, který stál vedle mě a pomáhal mi s nádobím.
"Není za co. Měl jsem volno a dnes jsem ho nechtěl trávit sám, tak jsem přišel za vami," řekl a vzal odemě hrnec aby ho mohl utřít a uklidit.
"Jsi hodný, že takhle pomáháš defakto neznámému člověku," řekl jsem s povzdechem.
"Ale vy nejste neznámí..... mám přece vaše zdravotní karty," řekl a ten moment jsme se na sobě podívali a začali se smát. Po dlouhé době jsem se mohl uvolnit a zasmát. Bylo to fajn.
"Zítra potřebujete do práce?" zeptal se Dan.
"Ne, zachvilku se tady vsadí šéf a přiveze mi počítač abych mohl těchto pár dní pracovat z domova," řekl jsem.
"Aha, no... škoda, chtěl jsem se tady vsadit ale když nemusíš do práce asi je to zbytečně abych chodil," řekl se smutkem v hlase.
"Noo.... ale pokud chceš tak se klidně stav... Rád tě uvidím" řekl jsem nervózně. Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako bych se vnucoval. V tu ránu, co jsem to dořekl jako by Dan ožil. Vypadalo to, že skoro radostní vyskočí. Nechápal jsem proč, veď jsem byl jen obyčejný kluk, což nijak nevystupuje z davu.
"Super, zítra přijdou už ráno a donesou nám něco dobrého ke snídani," řekl.
"A ty máš zítra volno?" zeptal jsem se.
"Hmm jo... vzal jsem si dovolenou," řekl jako by to nic nebylo.
"Dovolenou? Kvůli nám?" zeptal jsem se ho. Jak sem u toho vytahoval ze spodní skříňky věci a prudce se narovnal, tak se mi zamotala hlava. Začal jsem padat. Naštěstí mě Dan chytil do náruče.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
"Ano, asi se mi jen zamotala hlava, to se mi občas stává, když se prudce zvednou," řekl jsem. Dan mě pomalu posadil na stoličce.
"Měl bys více odpočívat. Musíš toho mít dost," řekl káravým tónem.
"Mám, ale copak můžu? Musím vydělávat na nájem, jídlo i na školné," odpověděl jsem mu na to.
"No tak zítra budeš odpočívat, a já se o vás postarám. Vařit umím, sice ne tak dobře jako ty, ale základ zvládám. A nechci slyšet žádné námitky," řekl.
Podle jeho výrazu to myslel vážně a tak jsem si nedovolil něco namítnout.
"Dobře, nechám to na tobě," řekl jsem.
"No a teď už půjdou, zajtra ráno budou tady," řekl a začal se oblékat.
"Počkej... na tu máš náhradní klíče, abys nemusel ráno zvonit," řekl jsem a podal mu klíč.
"Dobře, děkuji a dávej na sobě pozor.... a pozdravuj Simona" řekl a odešel.
Chvilku na to dorazil šéf, který mi dovezl počítač a já začal pracovat. Bylo toho hodně a já pracoval na gauči do pozdních nočních hodin, abych to všechno stihl co nejdříve. Ale pak jsem prostě usnul.
.
.
.
DRUHÝ DEN
Počul jsem rachocení nádobí v kuchyni a tak jsem si myslel, že to ji Simon a dělá si něco k pití, ale pak jsem ucítil vůni čerstvé kávy. A když otevřou oči najednou předmětnou stál Dan. Rychle jsem se rozkoukal a zvedl se. Pak jsem si uvědomil, že jsem usnul s počítačem na sobě a ten byl najednou zavřený na stole a já měl na sobě deku.
"Dobré ráno, ty jsi určitě pracoval dlouho do noci ze?" zeptal se Dan.
"Asi... asi ano. Jinak dobré ráno," odpověděl jsem mu.
"Řekl bych že ne asi, ale určitě," podíval se na mě a zněl trošku naštvaně.
"Děkuji za kávu" poděkoval jsem mu.
"No tady máš tousty chceš ještě něco?" zeptal se.
"Nene děkuji, musím jít vzbudit Simona aby šel na jídlo..." říkal jsem ale Dan mě přetlrušil.
"Už jsem to udělal, je po snídani, má čisté oblečení a kouká na pohádky, půjčil jsem mu svůj počítač. Jo a léky taky dostal," vychrlil na mě. Zůstal jsem na něj koukat a on pak dodal.
"Jsem přece doktore, zvládnou se o druhé postarat"
Po raňajkách jsem šel zkontrolovat Simona. Ten spokojeně spal. Tak jsem si šel dát sprchu a pak jsem se zase vrátil do obývacího pokoje a začal pracovat. Dan mezitím vařil obed. I když jsem měl pracovat, nemohl jsem z něho spustit oči, měl na sobě černé tričko a přez rameno měl hozenou utěrku. Vypadal opravdu božsky.
Po obědě umyl Dan vše nádobí a uklidil celou kuchyni. Pak jsi sedl vedle mě na gauč. I když jsem pracoval, cítil jsem na sobě jeho pohled. Podíval jsem se na něj, koukal jsem mu přímo do očí. Jeho pohled mě rozpouštěl jako kostku ledu na hořkém slníčku.
A najednou ani nevím jak a jakou rychlostí jsme se začali líbat. Nejdřív jen něžné bozky ale postupem času byly naše bozky čím dál hladovější.... vášnivější. Takový pocit jsem už dlouho nezažil. Jeho ruka byla na mém krku a jemně mě hlásila a druhá byla na mém chrbtě. Odložil jsem počítač na stůl. Nahnul jsem se k Danovi a natlačil jsem ho na opěrku u gauče, tak že jsem si na něj lehnul a naše těla se dotýkala takže naše bozky byly ještě vášnivější. A v tom najednou přišel Simon s brekem...
"Bolí mě strašně hlava a celé tělo Eliote" po obličeji se mu kutálejí slzy.
Rychlostí světla jsme se od sebe oddělili a já si vzal Simona na klín. Dan na nic nečekal a ihned začal řešit z čeho to může být.
"No tady na nic nepůjdou, zabal věci, jedu do nemocnice. Tam se na něj pořádně dívám," zavelel, sebral si klíče od auta a ihned jsme vyrazili do nemocnice.
Cesta mi připadala nekonečná a to i přesto, že Dan jel docela rychle. Když jsme dojeli do nemocnice Dan vzal ihned Simona na vyšetření, zařídil kontrolu neurologa, která nedopadla moc bohužel optimisticky. Z vyšetření nic nezjistili a ani léky nezabíraly tak museli dat Simona do umělého spánku.
Seděl jsem u jeho postele neschopný ničeho. Nemohl jsem mu nijak pomoct. Chtělo se mi plakat. Seděl jsem tam a držel ho za ruku. Najednou někdo zaklepal na dveře. Byl to Dan.
Přišel za mnou a položil mi ruku na rameno. Svou rukou jsem zde jeho chytil a začal jsem plakat. Dan si přitáhnul židli a Sednu si vedle mě. Položil jsi moji hlavu na jeho rameno a obejmu mě.
"Co se děje?" zeptal jsem se ho.
"To nevíme, ale pravděpodobně je to silný zánět mozkových blán," řekl.
"Dostane se z toho, že jo.... neumře mi. To už bych neměl nikoho," brečel jsem.
Dan vzal moji hlavu do svých dlaní dal mi pusu na čelo a podíval se mi do očí.
"Neboj, bude v pořádku.... slibuju" řekl a obejmu mě.
Najednou někdo zaklepal. Setra a nesla výsledky. Chvilku se s Danem bavila a pak odešla. Dan přišel za mnou.
"Neboj bude to v pořádku dostane léky a tak za 2 dny ho budeme budit. Bude ale potřebovat delší odpočinek, ale bude v pořádku," řekl a usmál se.
"Děkuji, děkuji ti za všechno," řekl jsem a obejmul ho. Cítil jsem se v jeho obětí tak bezpečně že jsem tak zůstal několik minut.
"Dobře dobře až bude všechno v pořádku tak mě zveš na večeři," odpověděl.
"To má být pozvání na rande?" řekl jsem s lehkým úsměvem.
"Jasně... ale platíš ty," vyplatil mi úsměv.
Pak už jsme jen ticho seděli vedle sobě a já držel Simona za ruku.
.
.
.
PO PÁR DNECH
Simon se krásně probudil a jeho rekonvalescence probíhala až nadmíru dobře. Celou dobu tu pro nás Dan byl a za těch pár dní jsme se stihli sblížit.
"Tak konečně domů?" zeptal se Dan mě a Simona.
"Ano, ještě musíme být pár dní v klidu, ale už můžeme domu," řekl jsem a chtěl vzít tašku, ale Dan mě nenechal.
"Takže jedu... Ale budeme u mě doma nech tě mám ještě pod kontrolou," řekl Simonovi. Ten se začal radovat a než jsem stihl cokoliv říct byly na odchodu.
Nasedli jsme do auta a jeli k Danovi domů. Cesta ubíhala rychle ti dva totiž nezavřeli pusu. A já měl radost, že si rozumí.
Když jsme dojeli Dan svedl Simona do jeho pokoje. Měl tam televizi a malou postel. Šel se osprchovat zapnul si pohádky v televizi a zachvilku usnul a mi šli do Danovi ložnice.
"A já budem spát kde?" zeptal jsem se ho.
"Přece tady" řekl a ukázal na velkou postel.
"To je tvoje postel. A ty tedy budeš kde?" byl jsem překvapen.
"Přece tady s tebou" řekl, vzal mě za ruku a přitáhl mě k sobě. Podívali jsme se navzájem do očí a já nemohl nic namítnout. Dal mi bozk a já mu ho vrátil. Začali jsme se líbat. Bylo to stejné, jako bychom se pobozkali poprvé.
Dan mě opatrně tlačil směrem ke dveřím. Za dveřmi byla koupelna s velikým sprchovým koutem. a břicho až k mému penisu, který vzal do pusy a začal rytmicky pohybovat hlavou. Byla to nádhera
Vytáhl jsem ho nahoru a dal mu bozk. Postupně jsme se navzájem umyli sprchovým gelem a poté ze sebe bublinky splachly. Stále jsme se u toho líbali.
Pomalu jsem převzal iniciativu a za stálého líbání táhl Dana sebou do postele kde si lehnul a já na něj. Svými prsty jsem dojel k Daňově krásnému dědečku a prsty kroužil kolem jeho vstupu. Jeho dech zrychloval a vzdechy zesilovaly. Opatrně jsem do něj vstoupil a začal se v pravidelně se hýbal abyuj penis jezdil dovnitř a ven. Cítil jsem jak Dan zaryl nehty do mých zad až jsem se celý prohnul. Mé pohyby se zrychlovaly stejně jako tlukot našich srdcí a naše vzdechy byly stále častější a hlasitější.
K vyvrcholení jsme došli zároveň. Pak sem se ještě několik minut jen tak líbaly a objímaly se.
"To... to bylo úžasné," zašeptal mi Dan do ucha. A lehce mě pobozkal.
"Ano, to bylo" lehl jsem si na jeho hruď a poslouchal jeho srdce, které už začínalo být zase krásně pomalinkou.
Buchbuch..... Buchbuch.....
"Nevím, co mám teď říct, ale líbíš se mi od první chvíle, co jsi přišel s bráchou když mě do ordinace" řekl.
"Opravdu?" zeptal jsem se.
"Ano opravdu. Jak se tomu říká?" tvářil se zamyšleně.
"Myslíš láska na první pohled?" tvářil jsem se překvapeně.
"Jo, to bude ono. Mám tě rád... Možná už i víc jak rád," řekl a pobozkal mě.
"I já tě mám rád" řekl jsem a bozk mu vrátil.
Pár dní na to, jsme šli na to rande. Užili jsme si krásný večer a krásnou noc plnou sexu. Po pár měsících jsme se s bráchou k Danovi nastěhovali. Simon a Daň spolu krásně vycházeli a Simon se pak všude chlubil že má strejdu doktora. Bylo to vtipné a milé.
A aby toho nebylo málo tak jsme se dva roky na to vzali.
Dostal jsem od života druhou šanci. Druhou šanci na lásku a mohou za to poděkovat Simonovi.
-------------------------------------------------- ----------